Starší bratr mě těžce urazil

Aneb jak jsem vlastě přišel k muzice

Ahoj, lidi.

Drtivá většina rozhovorů, které s vámi někdo chce udělat, a klidně z respektovaných a profesionálních médií, začíná tísíckrát položenou, nezajímavou – a vkrádá se mi i slovo „stupidní“ – otázkou. „Jak jste začínal?“ Nevím kolikrát jsem měl na jazyku odpověď ve stylu „Chtěl jsem začít od konce, ale nešlo to...“. Nebo „Toužil jsem nějak balit holky...“ případně „Abych mohl frajeřit před kluky, když jinak jsem byl celkem nemehlo“. Podobně „originálních“ odpovědí bych si možná vzpomněl více. Nakonec jsem se z toho obvykle vyvlíknul nějakou podobně nenápaditou až pitomou frází, jakou byla samotná otázka. Později jsem se naučil technice „Ptejte se, na co chcete, já odpovím tím, co chci říct já“, což je vlastně metoda politiků. „No ale vážně, Péťo! Jak jsi vlastně začínal?“

Po pravdě já jsem se narodil v divadle. Ne doslova i když při povaze mého otce pana režiséra a při skutečnosti, že v mládí hrála divadlo i máma, k tomu vlastně nebylo moc daleko. Veřejně jsem určitě hrál dřív divadlo. Pravda, kdysi na začátku školní docházky na Slovensku (Martin), kde jsme zrovna podle tátova angažmá bydleli, jsem chodil na klavír. My ho doma neměli, ale o patro výš bydlela učitelka z hudební školy, tak jsem u ní doma absolvoval za třičtvrtě roku přípravku a dva ročníky. Další změna angažmá a bydliště to přerušily a já na Moravě (Uherské Hradiště) v základní škole zdramatizoval Zlatý kolovrat a pak režíroval spolužáky. Později jsem hrál ve Slováckém divadle jedno z dětí ve Strakonickém dudákovi. Můj starší bratr se místo studií věnoval bigbítu, ale doma měl španělku. Pak odešel i s kytarou skutečně studovat herectví do Brna a já občas vídal hrát na kytaru akorát nějaké kluky v parku. Ale styděl jsem se i jenom jít blíž. Taky jsem byl nějaký čas mezi skauty a tam jsem někde na táboře od jednoho staršího, který mi půjčil kytaru, pochytal první akordy, ba i nějaké vybrnkávání.

 Brácha mě urazilPřijel jsem domů nadšený pro kytaru a snažil se vyškemrat na mámě kytaru. Máma nařídila bratrovi, že kytara musí být doma, abych mohl hrát i já. Po čase kytaru skutečně přivezl a já jsem po rozbalení řekl, že to je přece úplně jiná kytara. Nechtěně jsem mu tím způsobil průšvih a mámě už asi nikdy nevysvětlil, že tamtu nepropil, nýbrž prodal a koupil lepší. Nevěřila mu a když odešla z místnosti, řekl brácha velmi dramaticky s hlasem plným zloby: „Stejně se na to nikdy nenaučíš!“ To byla těžká urážka!!! A taky úžasná motivace! „Já ti ještě ukážu”, myslel jsem si. Vylezl jsem na skříň, kde jsem rád sedával, a dal se do toho. Hrál jsem, hledal, roky objevoval objevené a dávno jsem zapomněl, co mi tenkrát brácha řekl. Dokazovat něco jsem chtěl jiným lidem, později sám sobě a nakonec s věkem dospěl k tomu, že nikomu nic dokazovat nepotřebuji. Dnes patřím mezi ty nejlepší a nestydím se to říct. Nemám rád falešnou skromnost a větu „Ano, ja taky tak trochu brnkám...“ pokládám za pokrytectví. Hraju hodně dobře, a dokonce mám přes třicet let i svou kytarovou školu. Ale to už je jiný příběh. Takhle jsem začínal. A ještě něco. Pořád se to učím!

Lidi, ahóóój!
Petr

Ilustrace: Lenka Pužmanová. Napsat Petrovi.

Další články tady


Vytisknout   E-mail