32 webChceš zpívat s námi?

Hledáme ještě jednu vokalistku do party. Podrobnosti tady.


Muzikantský mejdlo

Aneb jak někdy hrát hodně neumíme

Ahoj, lidi.

Bylo to bombastické! To neuvěřitelné a rychle se vyvíjející všechno kolem nás a všeobecné porevoluční nadšení, že teď už to jde. Dosud platilo, že vše, co není povoleno, je zakázáno. Teď jsme se učili žít s pocitem, že je to naopak. Vše, co není zakázáno, je dovoleno. Najednou jsme nemuseli žádat o schvalovací řízení na každý koncert, dokonce taková neformální muzikantská setkání jsme nemuseli ani ohlásit. Tenkrát někdo dostal úžasný nápad. Najde se nějaký klub, domluví se v něm pravidelné setkávání muzikantů, bude tam posezení, bar s občerstvením, a především ozvučené pódium, kde si bude moct zahrát kdokoli s kýmkoli.

Ne, nebylo a nemělo to být posezení, jaká bývají na festivalech folkové, country a trampské muziky, kdy se kolektivně zpívají všeobecně známé písničky a často se promísí diváci s účinkujícími, kteří ještě na místě zbyli. Mělo to být setkání praktických profesionálních muzikantů, doprovodných, sólových i protagonistů. Bigbíti, folkáči, trampíci, dechovkáři i popíci se sešli, vítali se s těmi, se kterými se málokdy potkají, i se spoluhráči z vlastních kapel. Tak kdo začne?

Tady nastal první drobný problém. Nikdo nechtěl. Nebudu ze sebe dělat blba, aby mě pak všichni pomluvili, ne… A tak se sedělo a popíjelo, povídalo v různě se proměňujících skupinkách u stolů, u baru, u okna, u dveří, v koutech i na chodbách. „Tak někdo zahrajte, je to tu jak na funuse…“ Řekl někdo a hned litoval, protože odpovědí mu bylo: „No tak začni ty!“ „Co jááá!“ Ještě to chce asi trochu alkoholu, ať spadnou zábrany a zapomene se ten stařičký fór, jak se potkají dva muzikanti a nepomlouvají třetího.

Muzikantský  mejdloPozději se někdo s někým konečně vydá k pódiu, že spolu něco zkusí. Prvních pár minut nastavují zvuky, čímž ruší zbytek lidí v družné zábavě. Pak jednotlivě nabízejí tomu druhému nějaké geniální téma, jaké má přece každý muzikant celý život v hlavě, čímž ruší ještě víc. Někteří mají i dvě. Stále se nemohou na ničem shodnout, a tak začnou hrát bluesovou dvanáctku. Čtenář muzikant ví, ostatním řeknu jen stručně, že je to takové základní všeobecně známé schéma akordů, které se používá v blues. Ještě se shodnou na tónině a tempu no a konečně hrají něco smysluplného společně. Nádhera. Přehrají to schéma jednou, dvakrát, někdo by měl začít zpívat, ale oni vlastně nehrají konkrétní song, nemají text a nejsou ani tak schopní, ani tak opilí, aby ho vymysleli za jízdy. A taky pořád platí, že ze sebe nechtějí udělat pitomce. Jeden tedy zahraje jakési sólo. V dalším kole už hrají sólo oba, ale není doprovod a začnou se ztrácet. Po dalších dvou kolech se navzájem pochopí a začnou se v doprovodu a sólech střídat. Postupně také přidávají na hlasitosti, protože je ruší hluk bavících se lidí, kteří postupně přidávají na hlasitosti hovoru, protože je ruší ti hráči. Už by toho mohli nechat, je vidět v pohledech řady z nich a později i lehce pohrdavý a špatně skrývaný úsměv. „Nepomlouvej a pojď hrát!“ Přidá se tedy třetí, případně čtvrtý hráč až do vyčerpání počtu nástrojů, možností ozvučení, místa a dalších omezujících faktorů.

Mohl bych to popisovat ještě dál, ale zkrátím to na několik poznatků, které jsem si pro sebe udělal.

  • Muzikanti, ač ve svých kapelách mnohdy i velmi dobří, spolu velmi často neumí jen tak hrát nic, co nenazkoušeli. Obvykle skončí nekonečným omíláním nějakého jednoduchého motivu nebo zmíněným bluesovým schématem.
  • Zpívat je jim před ostatními blbé, když tam není publikum, před kterým by se předvedli. Nemají ani moc motivaci, zejména když se připočte žánrová odlišnost. Rocker by se přece styděl zpívat Rosu na kolejích a folkaře hard rock či dokonce black metalové chrčení taky moc nebaví.
  • Muzikant ovšem často neumí posluchat kolegu. Nejdřív poslechnout, identifikovat tóninu, rytmus, sled akrdů, schéma... Umí jen vysílat, přijímat už méně nebo vůbec. Prostě začne hrát kolegovi do jeho hraní, aniž by tušil, natož věděl, co přijde v příští době či taktu.
  • Muzikanti spolu často neumějí jen tak hrát. Improvizace je sice touhou leckterého z nich, ale nemá pro to žádné základy než své dva až čtyři grify, které s malými obměnami používá do všeho celý život. Neumějí se navzájem poslouchat, předvídat či naopak naznačovat postup harmonie, vymýšlet jednoduché a čitelné melodie, místo obvyklých vysokorychlostních nemelodických běhů či nekonečného kvílení.
  • Muzikant namnoze neumí být obyčejným posluchačem. Ještě tak když je to aspoň z jeho žánru a z jeho oblíbených vzorů.

Těch setkání proběhlo jen pár a já už slyším kolegy, jak se řehtají, protože to znají. Viděli to u všech ostatních. U sebe samozřejmě ne. Už slyším, co by mi řekli, kdybych některého z nich jmenoval. Ale já myslím, že je to sranda i beze jmen, a to mé na konci postačí. Nejsem jiný…

Lidi, ahóóój!
Petr

Foto: Jiří Esser. Napsat Petrovi.

Další články tady


Vytisknout   E-mail