32 webChceš zpívat s námi?

Hledáme ještě jednu vokalistku do party. Podrobnosti tady.


Nechodíš v jeho mokasínech

Aneb jak o druhém všechno víme

Ahoj, lidi.

„Ty ho znáš?“, ptáme se často a následuje odpověď: „No jasně, už dlouho. Znám ho jak své boty.“ Možná je v tom podobnost s tím indiánským rčením, příslovím či konkrétním výrokem konkrétního moudrého rudého muže, což asi nikdo s jistotou neví. Možná je to jen romantická smyšlenka. Ale je v tom hezkém obrazu skryta malá velká myšlenka. My jsme totiž opravdu často skálopevně přesvědčeni o tom, jak dobře či dokonale známe své blízké a někdy i méně blízké lépe, než se znají sami. Taky nosíte cizí mokasíny?

Asi je pro nás těžké pozorovat sami sebe. Mohlo by to i bolet, pokud bychom se snažili být objektivní. Jestli to vůbec jde a do jaké míry… Museli bychom si popravdě přiznat své slabé stránky. Své někdy opravdu ošklivé povahové rysy. Třeba svou závist. Myslím i tu negativní závist, protože v mém světě existuje i pozitivní závist. Přející. Ale o tom napíšu jindy. Nebo lenost, sobectví a podobně.

Všichni, tedy i ti nejsvatější z nás, máme za sebou řadu skutků, na něž nejsme hrdi, které bychom chtěli vymazat nebo alespoň utajit, zapomenout. Tedy pokud máme alespoň trochu soudnosti. Leckdo se něčím takovým totiž vůbec nezatěžuje. Myslím, že právě od těch svých slabostí a chyb odvádíme pozornost svou i pozornost ostatních kolem sebe, když mluvíme rádi o jiných. Nemusí to být hned pomluva, to nemám na mysli. Spíš ono hluboké a zoufale neopodstatněné přesvědčení, že my víme.

Nechodíš v jeho mokasínechOno „Myslíme, že víme“ není omezeno prostorem ani časem. My totiž víme, co dělal Franta někde na druhém konci světa, než jsme zrovna byli my, protože ho přece známe. Víme, co dělal náš o generaci starší kamarád nebo třeba otec v době, kdy jsme ještě ani nežili, nebo nám byly třeba čtyři roky. Co musely vyvádět naše děti, když byly bez dozoru! Ne, nebyli jsme tam a ani jsme tam být nemohli. Přesto víme, protože ho známe. Umíme si představit, domyslet, doplnit nějaké kusé a třeba i zkreslené informace, domyslet si, vymyslet si… My víme. Víme, co dělal, a dokonce i proč to dělal, protože my ho přece známe. My víme!

Opravdu nejsem sportovec i když pohyb mám rád. Sport ne, ale o tom napíšu jindy. Jednoho jsem si ovšem u sportu všimnul. Ty desítky tisíc lidí na stadioně a třeba i miliony lidí u obrazovek v obýváku, v řecké taverně nebo třeba s mobilem v tramvaji, ti všichni přesně vědí. Jeden každý z nich ví, kam měla sedmnáctka běžet, kterou nohou kopnout, jak měl sudí pískat, na kterou stranu měl brankář skočit, jak se měla skokanka odrazit, či kdy měl cyklista přidat… Znáte to? „Bóóóže, to jsou chytráci“, říkal jsem si kolikrát, když jsem někde kolem nich prošel.

Pak jsem se párkrát přistihnul, jak vím, co by měl který z muzikantů kde hrát a co by určitě nikdy dělat neměl. Mám pro to opravdu skvělé a odborné vysvětlení. Protože když někdo v nejvyšším hlase vokálu, aby to bylo dobře slyšet, nechá po citlivém tónu melodii klesnout v závěru na kvintu, je to přece neoddiskutovatelná prasárna. O paralelních kvintách ani nemluvím. Ale mám i daleko méně podložené pravdy a jistoty. Ten text! Ta melodie! Ten přednes! Kde je dynamika! To aranžmá! Ten rytmus! A vůbec! Zase o lásce… Proč hraje s tím a zpívá s tou, a naopak proč už nehraje s tamtěmi, když to bylo nejlepší! Nebo ten zvuk, ten hall, ty basy! Ty debilní černé brýle na zelených vlasech! Všichni muzikanti víme. Jednou mi říkal nejmenovaný kolega: „To všechno, co ty nasereš do jedné písničky, bych měl na deset kousků...“. Ani nevím, jestli to byla pochvala nebo facka.

Víme, jak vařila pra-pra-prabába mé prabáby, proč od Marušky odešel Bedřich, proč autobusák nepočkal, když nás přece musel vidět, víme, co dělají baleťáci, když nebaletí, nebo dokonce víme něco úplně jiného, než někdo říkal, protože my víme lěpe, co tím myslel, než ten, co to říkal...

Někdy to víme dokonce i hromadně. Všechny hodíme do jednoho pytle, kterému my nalepíme popisky. My totiž nejlépe víme, jakou mají povahu Němci, protože „to oni přece rozpoutali válku a vždycky hrabali pod sebe“. Vůbec nechceme slyšet, že jsou setsakra poučení a že už vyrostlo několik generací, které s tím nemají nic společného. Že jsou pracovití, a ne takoví vychcánci, jako mnoho z nás. Že nejvíc přispívají do společného unijního měšce, abychom my část místo rozvoje a přiblížení se jejich úrovni prošustrovali na hovadiny, pokud to rovnou neukradne nejvyšší mafián. My známe přesně všechna náboženství a jejich výklady, všechny národy a rasy, víme o každém člověku na planetě, co je vlastně zač. Proto taky nezpochybnitelně víme, že jsou s námi nekompatibilní a nepřizpůsobiví.

Mohl bych pokračovat, ale moudrý čtenář jistě ví, co mě zaujalo. Ta úžasná a poetická zkratka, že nevíš o nikom nic. Nechodíš v něčích mokasínech, nežiješ něčí život, necítíš jeho bolest, radost, hrdost, zklamání, únavu, zkušenost, naději nebo lásku. Nevíš vůbec nic. Myslím, že je dobré vědět, že lze druhého alespoň zkusit pochopit. Že lze případně i nechápat a  přesto respektovat, věřit. Že ani přijatá rána zrovna tady a zrovna teď neříká nic o povaze ani o životě toho, kdo ji dal, ani toho, kdo ji dostal. Že se na druhého můžeme jen dívat a zkoušet přijímat. Jakékoli hodnocení kohokoli totiž častěji popisuje nás samé.

Lidi, ahóóój!
Petr

Ilustrace: Lenka Pužmanová. Napsat Petrovi.

Další články tady


Vytisknout   E-mail