32 webChceš zpívat s námi?

Hledáme ještě jednu vokalistku do party. Podrobnosti tady.


Svět Petrů Rímských 2

Aneb „Koho je moc, toho je příliš!“

Pokračování první části

Ahoj, lidi.

Koukal jsem střídavě na Petra Rímského proti sobě, do kafe a po ostatních Rímských v kavárně. Číšník Rímský působil za barem nějak nepřítomně či zamyšleně. To taky dobře znám a nechápu, že to lidi nechápou. Vstal jsem tedy a šel za ním, abych ho moc nevyrušil, nekompromitoval. Nebo nenasral, přece jen je to číšník a hodlám po něm něco chtít. Rímský ale nezaregistroval změnu a koukal přímo na mě a přese mě někam do nikam.

Svet Petru Rimskych 2Všiml jsem si zrcadla za pyramidami skleniček, zkontroloval, jestli mě tam taky vidím vícekrát u ostatních stolků a když jsem zahlédl skutečného mě, zachvěl jsem se při strašné představě. Vysvětlím. Někteří muzikantští kolegové a kolegyně jsou na scéně nervózní, když mě vidí v publiku či někde kolem pódia. Prý se tvářím jako přísný kritik. Přitom se snažím netvářit se nijak, pokud to vůbec jde. Nebo nějak neutrálně. Jeden pradávný kolega mi kdysi říkal, že se tvářím, jako když tam něco smrdí. Řekl jsem mu, že kvůli němu nepůjdu na plastickou operaci. Ale při pohledu na Rímského v zrcadle a při představě takhle jednotně se tvářícího publika jsem si poprvé v životě přál, aby nikdo nepřišel, nebo aspoň vyhořel kulturák případně aby přišla rychlá povodeň.

Zapomněl jsem, co jsem chtěl a zamyšlený zasmušilec za barem se stejně tvářil, jako když tady něco smrdí, tak jsem se vrátil ke stolu. Rímský tam pořád seděl, ale nějak ho asi přešel optimismus. S pohledem na mě, v němž bylo očekávání pochopení čehokoli pravil hlasem ještě hlubším, než obvykle: „Dneska se na ten koncert vůbec netěším.“ To jsem chtěl říct já! Podle muzikantského bontonu jsem teď měl s předstíranou účastí a špatně hranou upřímností říct něco jako: „Co blbneš? Bude to paráda, jako vždycky. Vždyť to umíš, ty je dostaneš...“ Ale mlčel jsem. Při představě pohledu na znásobené kamenné držky a pichlavé pohledy, jakých jsem zřejmě „nechcačky“ schopen, jsem svému já naproti nějak nedokázal odporovat.

„Můžu zaplatit?“, chtěl jsem se zeptat tou debilní stále přežívající poníženou otázkou, jako bych byl nějaký číšníkův podřízený, a ne momentálně jeho zaměstnavatel. „Můžu si sednout?“ „Můžu si dát kafe?“ Pořád to říkáme v mylném domnění, že je to slušnost. Blbost je to. Nejsem-li uveden, sednu si, kam chci. Když si chci dát kafe, řeknu „kafe, prosím“ a slušnost je to „prosím“. Ale ptát se, jestli můžu, je kravina. Hledal jsem jinou frázi, která by mě nedělala ani submisivním, ani dominantním, ani že nevím, když se vedle mě ozvalo: „Můžu zaplatit?“ To ten Rímský naproti. Předběhl mě a hned se velmi slušně zeptal, jestli mě může pozvat. Žádné „Já to platím!“, které je spíš urážkou než vyjádřením úcty. Nedává totiž na výběr a platícího staví na piedestal úžasnosti, zatímco obdarovaný má být povinně rád. On je fakt Rímský. Možná až moc.

Vstali jsme k odchodu a já si tiše a s lehkou mírou zlomyslnosti přál, aby pan dokonalý zakopnul nebo tak něco. Vydal jsem se ke dveřím a až obrázek chlápka na nich mi dal najevo, že jdu na druhou stranu. „To jsem v hajzlu“, pomyslel jsem si a zdálo se, že se na mě Rímský z obrázku na těch dveřích dívá poněkud pobaveně. Blbec. Otočil jsem se na svého společníka, který se na mě díval poněkud pobaveně od těch správných dveří. Blbec. Pak se otočil s evidentní snahou nezakopnout o práh zvedl dostatečně levou nohu, vyšel a zakopnul pravou. Zakryl jsem uchechtnutí otočením zpět, pozdravil číšníka Rímského a zakopl o práh. Blbec.

Chvíli jsme si na chodníku dávali přednost a tančili nějaký obkročák, jehož smyslem bylo nabídnout jako projev úcty tomu druhému tu důstojnější stranu. Jiní lidé po mém boku tuhle drobnost téměř nikdy nepostřehnou a uspokojím tím jen svou tichou touhu po světě slušnosti, úcty a galantnosti, kteréžto vlastnosti neshledávám ve slovech, ale v činech. Je mi milejší slušně smýšlející uživatel klidně občas i slov peprných v situacích vhodných než uhlazený podvodník, darebák a hajzl. A že jsem jich viděl... Nakonec jsme se shodli na tom, že si vážíme vzájemné úcty a že je to fuk. Než jsme si totiž rozdělili strany, byli jsme u auta. Byl jsem rychlejší a otevřel Rímskému dveře spolujezdce. Poděkoval, usedl, já obešel auto, usedl, nadechnul se a unisono jsme řekli: „Vzhůru dolů“.

Pokračování příště

Lidi, ahoj!
Petr

Ilustrace: Lenka Pužmanová. Napsat Petrovi.

Další články tady


Vytisknout   E-mail